O SNĚHURCE
Bylo, nebylo, bylo jednou jedno království a v něm žila královna, kterážto byla slaměnou vdovou, jelikož král ležel už dva roky na jednotce intenzivní péče, kde se mu pokoušeli laserovým bucharem rozbít jaterní kámen, a princezna Sněhurka, krásná a pohledná dívka, jejíž jedinou vadou byla totální závislost na voňavce Old Špajz, kteréžto spotřebovala denně asi 42 lahviček. Snad právě proto byla ze dne na den krásnější a na její nádherně rudé rtíky a nosík stejné barvy byla radost pohledět. Tento fakt rozčiloval stále více královnu, která v požehnaném věku dvaapadesáti let postupně začala připomínat láhev vína, které ráda konzumovala dorážejíc se žvýkáním sušených chmelových šišek.
Když jí kouzelné zrcadlo už asi po stošedesáté sdělilo, že nejhezčí v království je Sněhurka, rozhodla se sprovodit princeznu ze světa. Podmázla proto myslivce, aby konkurenční krásku zabil, což šlo lehce, neboť muž z lesů byl populární jako nejstarší dosud pracující nekrofil.
Královna ovšem neodhadla inteligenci Sněhurky, která svého vraha uplatila zbrusu novým adresářem hřbitovů a krematorií, takže ji bez problémů pustil a odběhl směrem k nejbližší márnici. Sněhurka pak došla lesem až k malé chaloupce, kde sídlilo sedm trpaslíků, brutálních to násilníků poslaných sem do vyhnanství za přízemní kriminalitu. Nebyl pro ně problém Sněhurku sedmkrát denně zneužít, takže už potom nebyla schopna pohybu, natož útěku.
Byli by tak řádili dodnes, nebýt prince Mimoně, který se o všem doslechl a dostal zálusk na dědictví. Přijel, srovnal vilné pumprlíky do latě a poslal je na Sibiř. Královnu prodal pod rukou nekrofilnímu myslivci, aby mu ušetřil cestu do hrobky, kam měla dáma beztak blízko, a ujal se se Sněhurkou vlády v zemi.
Žili spolu dlouho a šťastně, až na nejasnosti okolo prvorozeného prince Mimoně II., který až v devatenácti letech dosáhl aspoň 130 centimetrů výšky ...
Dobrou noc a ticho !